Vážení a milí čtenáři, vítejte u lednového Okénka z depozitáře!

Dovolte mi, prosím, vám všem kdo Okénko čtete, popřát úvodem co nejlepší rok 2023… Ať nám nechybí zdraví, láska i dobrá vůle všechno zvládnout, a i v těžké době najít trochu té radosti a optimismu. A v tomto duchu a s trochou nadsázky, když teď všichni žijeme těmi volbami prezidenta, a přemýšlíme koho bychom chtěli na našem Pražském hradě mít, jsem nachystala Okénko o tom, že souboj o Hrad nemusí vést jen kandidáti na prezidenta.

Jak jsem již v minulosti uvedla, jsou knihy výpravné, zdobené a vázané v kůži a jsou i ty skromné, tenké a zdánlivě obyčejné, které lze snadno přehlédnout. Jako v případě malého sešitku, brožurky s názvem… Pavel z Budče – Pražský hrad (sign. CRE26). Dala jsem se do pátrání. Kdo je Pavel z Budče? A o čem to celé vlastně je? Rok vydání je 1929 a když se začtete, zjistíte, že se jedná o trochu rebelské dílo jednoho umělce, který se kromě své práce sochařské věnoval i kritice věcí veřejných, se kterými nesouhlasil.

Za osobou Pavel z Budče (a též pod pseudonymem Hnátek – Zákolanský a Ivan Zakolanský) se skrývá sochař, malíř, umělecký kritik, restaurátor, novinář, prozaik a dramatik) František Serafinský Hnátek (1873 – 1941). Autor se pozastavuje velmi kriticky nad jednotlivými opravami Hradu a výběrem k tomu pověřených osob. Hodnotí výsledek jako naprosto katastrofální záležitost.

A kdo mu je ponejvíce pověstným trnem v oku? Nikdo menší než Josip Plečnik (1872-1957), slovinský architekt a urbanista. Pod jeho pražským podpisem můžeme kromě architektonických úprav Pražského hradu najít i takové skvosty jako Kostel Nejsvětějšího srdce Páně v Praze na Vinohradech, obora Hvězda aj. František Hnátek ho však vnímá jako najatého cizáka, který necitlivě zasahuje do oprav Hradu a vnáší do světa barokních paláců, a právě panujícího období secese prvek progresivní moderny, funkcionalismu. Když se podíváme na data, byli oba pánové vlastně příslušníky stejné generace, ale jeden velmi úspěšný, nositel nových směrů a druhý méně úspěšný a tvořící v duchu své doby. Dalo by se říct rivalita dvou umělců. Vidím v tom souboj nového se starým, úspěšného s méně úspěšným. A to se dodnes nezměnilo. Na nové směry se často díváme s velkou nedůvěrou, striktně je odmítáme jako něco, co se nám nelíbí nebo co nás přímo ohrožuje, abychom vzápětí s odstupem času již tak kritičtí nebyli a nakonec připustíme, že to byl svěží vítr, nadčasové vnímání a průkopnický směr... I když vše nové nemusí být vždy lepší, stejně tak jako staré může být dobré a krásné, i když se již přežilo. Oba pánové byli jistě skvělými umělci, jen společnou řeč ve vyjádření svých myšlenek zkrátka nenašli. 

Citát str. 34.-35.
„Od počátku rekonstrukce hradu byla řada projevů, aby byl hrad zachován ve své původní stavební historii, ale pan Plečník to nečetl. Neumí česky? Vždyť i zákon tu stává na ochranu starých památek. Pan Plečník však zákon také nezná?
Komu vlastně podléhá vše, co se tam provedlo a provádí dále? Komu vlastně podléhá, komu skládá účty hradní stavební správa? Kdo vede nad jejím hospodářstvím kontrolu? (Cherchez la femme?) Umělecko - vědecká rada? Vždyť ta již neexistuje, ta se rozešla! Každý z těch „záchranců“ staré památky, stáhl se zpět, aby ve své služební kariéře zachránil hlavně sebe!

A pan Plečník? Inu ten dal přednost svým příjmům, ubil stavební historii, při čemž však vyhověl hrůznému nevkusu, a přání (Cherchez la femme!) A dnes hledej, čtenáři, kdo je za vše zodpovědný. Kdo nese vinu? Viny nese rozum – rozum až příliš osvícený, jenže justamentem zatížený.“

Citát str. 21.
„Uveřejnila v novinách (hradní stavební správa) postup provádění dalších bodů programu: rekonstrukci Matyášovi brány, kterou navrhl arch. Plečník zasklenou, dlažbu třetího nádvoří a opět – ten monolit! Matyášova brána bude tedy zasklena. Nestane se tak tedy proto, že by ji byla snad císařovna Marie Teresie, při přestavbě hradu r. 1770 zapomněla dáti zasklíti, nýbrž jen z toho důvodu, aby se tudy nemohlo procházet z nádvoří do nádvoří.“   

Napadá mě jeden příklad z mé osobní zkušenosti. Tančící dům na Rašínově nábřeží, líbil se vám když se postavil? Já byla zaujatá jak Hnátek 😊… a dnes ho shledávám zajímavým, vlastně krásným. Vybočuje ze všednosti a o to také jde. A co taková Chobotnice – budova navržená jako Národní knihovna, autora Jana Kaplického? Co ta vzbudila emocí! I u lidí co do knihoven snad ani nechodí. A dnes už bychom tak kritičtí k autorovi nejspíš asi nebyli. Nechme tedy někdy vychladnout horké hlavy a dopřejme věcem čas s jejich hodnocením.

S respektem k minulosti tvořme nové, lepší, krásnější! To by mohlo být motto na první měsíc v roce, ale i na ty další..

Text a foto připravila: Noriko Bolfová 

Odkaz na knihu "Pražský hrad" ve fondu KAŠ 👉 https://1url.cz/Brgqc