Vážení a milí čtenáři, vítejte u trochu jiného Okénka z depozitáře! 

V nedávné době u nás proběhl Den architektury s prohlídkou prostor, které jsou veřejnosti běžně nepřístupné. Kromě velkého konferenčního sálu měli návštěvníci možnost navštívit i Modrý salonek, do kterého kdysi u příležitosti otevření Domu zemědělské osvěty zavítal i sám pan prezident Masaryk. Měly jsme s kolegyní tu čest provázet návštěvníky akce, a tak jsem přemýšlela, co bude vhodné jim zde za těch pár chvil odprezentovat. Mám za to, že Modrý salonek s velkým kulatým stolem je zcela výjimečný svou atmosférou, a tak jsem za ten stůl posadila všechny milé hosty a pomyslně i pana prezidenta Masaryka a jednoho z tzv. pěti mužů 28. října – Antonína Švehlu. Po krátkém úvodu jsem otevřela knihu „Antonín Švehla ve fotografii“, z níž jsem přečetla jeden odstavec. Ten naprosto přesně vystihoval řadu Švehlových myšlenek, ale obsahoval i apel k trpělivosti směřovaný k národu, který se po letech touhy konečně dočkal své samostatnosti. Po přečtení těch několika řádků bylo chvíli ticho, lidé asi ještě nechávali doznít myšlenky z textu, možná srovnávali tehdejší situaci s dnešními nelehkými dny. Právě v té chvíli mě napadlo, věnovat další díl Okénka vzpomínce na nadšení a radost, která tehdy ovládla celý národ, a na velké muže, kteří stáli za kormidlem nově vzniklého Československa a udávali jeho směr a cíle. 

Od vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918, až do jeho oficiálního mezinárodního uznání, proběhlo ještě mnoho vyjednávání, bylo uzavřeno několik deklarací a smluv. Výsledkem těchto náročných jednání bylo určení definitivní přesné hranice na Pařížské mírové konferenci (1919), která měla zohledňovat historickou hranici tzv. zemí Koruny České, k nimž bylo připojeno Slovensko a Podkarpatská Rus. Dne 29. 2. 1920 schválilo Národní shromáždění ústavu, která formálně prohlásila Československo za demokratickou republiku, v jejímž čele stojí prezident. Zákonodárnou moc vykonávalo Národní shromáždění, skládající se z poslanecké sněmovny a ze senátu.

Dne 14. 11. 1918 se sešlo Národní shromáždění a do čela československého státu zvolilo T. G. Masaryka. Základním krokem, který bylo třeba v nově samostatném státě udělat, bylo schválení ústavy, zákonů, měny a ihned začít činit další kroky, které by vedly k úplnému a faktickému odloučení od bývalé monarchie. Byla to doba nadšeného budování nových základů demokratického státu a tam bylo to pravé místo pro Antonína Švehlu (15. 4. 1873 – 12. 12. 1933), který se stal jedním z nejbližších spolupracovníků T. G. Masaryka. Švehla jako dlouholetý předseda agrární strany (1909-1933) měl velký podíl na vzniku ústavy a prosazování nových zákonů, vyjadřoval se i k zahraniční politice. Byl mistrem kompromisu a uměl tlumit konflikty znesvářených stran. V letech 1918-1920 se stal ministrem vnitra a poté byl dvakrát zvolen předsedou vlády (1922-1929). Švehla se poctivě snažil vysvětlovat lidu nastolenou cestu demokracie, a on mu rozuměl. Byl výjimečný tím, že bez akademického vzdělání dokázal jednat s vrcholnými politiky i s obyčejnými lidmi. Měl velkou zásluhu na tom, že se v zemi udržel sociální smír. 

V roce 2018 bylo Švehlovi uděleno in memoriam nejvyšší státní vyznamenání - Řád bílého lva I. třídy. Naše zemědělská Knihovna Antonína Švehly nese hrdě jeho jméno a střeží odkaz, který zněl: „Půda je základem národa, základem státu“. 

Nyní vám předkládám výše zmíněný odstavec z knihy Antonín Švehla ve fotografii, abyste i vy, milí čtenáři, měli možnost vcítit se do doby, kdy vznikla naše republika, do doby, která byla prodchnuta nadšením, ale i počátečními těžkostmi. 

  „Dochází k slavnému 28. říjnu 1918, triumfu Švehlova života. Národ účtuje s porobou a rozhoduje sám o budoucím životě. Švehla s druhy píše první zákony nového státu a ujímá se správy vnitřních věcí. Stará se o pořádek a kázeň. Buduje stát na troskách bývalé monarchie. Brzy však počíná mizet radostné opojení lidu. Hlásí se tvrdost života. Rostou zmatky. Národ se opět tříští, cizí hesla jej ovládají. Sociální křeče zmítají mladou republikou. Švehla podchycuje vášně lidu, snaží se mírnit sociální protivy budováním sociálního zákonodárství. Tiší výbuchy nespokojenosti a nepokoje bez krveprolévání a tvrdých zásahů státní moci.

  Bývalý stát byl nepřítelem; lid nemůže rázem projíti očistnou revolucí hlav a srdcí, aby pochopil, že žije ve svém státě, který se udrží jen prací, obětí a vzájemnou láskou občanů. Švehla vede lid k tomuto niternímu přerodu. Hlásá, že stát musí býti předmětem denní naší starosti. Stát jest chrám naší společné práce; je nutno jej budovat dělníky a staviteli. Solidní základy státu nelze stavět se skepsí v duši, maloduchostí a leptavým kriticismem. Lid se musí zbavit sklonu k negaci, destrukci a jalové oposičnosti. Stavitelé chrámů musí být lidé čistí, poctiví a schopní. Lid jim musí důvěřovat. Důvěra roste jen z uznání práce. Stát tu není pro lid, ale lid pro stát. Služba státu jest nejvyšším příkazem. Nikdo se nemůže vymknouti z odpovědnosti za stát. Stát vést, řídit, v něm spoluvládnout a za něj odpovídat, jest nejvyšším právem i povinností každého občana.“ (Švehla ve fotografii, 1938: strany nečíslovány)

Podle již zmíněných mírových smluv a tehdejší ústavy se stala součástí našeho státu i oblast zvaná po roce 1918 - Podkarpatská Rus. Přičlenění na základě referenda přineslo tomuto územnímu celku velký hospodářský rozvoj. Pomoc Podkarpatské Rusi byla i jedním bodem v programu Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (tzv. agrárníků). A nezůstalo jen u slibů, skutečné pomoci se od nás opravdu dočkali. Spojení to bylo, dá se říci, bezkonfliktní, místní obyvatelé byli za veškerou pomoc při rozvoji infrastruktury a zemědělství opravdu vděční. O vděčnosti lidí z Podkarpatské Rusi vypovídá například jejich poděkování, které bylo zasláno po 15. březnu 1939 do Prahy, ve kterém byla vyjádřena lítost nad osudem republiky, ale zároveň zde byla vyslovena i naděje na „setkání v lepších časech“. Toto očekávání se však po druhé světové válce již naplnit nepodařilo. 

Velkorysý rozsah pomoci, která byla Podkarpatské Rusi poskytnuta dokládá další poklad z našeho depozitáře s názvem: Technická práce v zemi podkarpatoruské 1919-1933. Publikaci v roce 1933 vydal Odbor spolku československých inženýrů v Užhorodě.

Kniha vyobrazením a textem dokládá veškerou naši pomoc v oblastech:
Komunikace a doprava (silnice, mosty, železnice, pošta, letectví). 
Stavby pozemní
Stavby vodní
Zemědělství
Přírodní bohatství, průmysl a živnosti
a další jako plynárenství, peněžnictví, školství aj. další.

Části Užhorodu (hl. m. Podkarpatské Rusi) se prý říkalo "Malá Praha". Na nové výstavbě se podílela celá řada našich architektů. Jmenujme například slavného architekta Josefa Gočára – nová poštovní budova v Užhorodu postavená v roce 1932. Publikace obsahuje řadu fotografií a map. Opravdu stojí za zhlédnutí!

Druhá světová válka a následná komunistická diktatura si vybraly krutou daň i v podobě nesčetných obětí členů odboje, které nám i dnes svými hrdinskými činy připomínají, že je důležité milovat a bránit vlast. I když se nakonec do nového tisíciletí Češi a Slováci vydali odděleně, i tak můžeme být právem hrdí na naše předky, kteří stáli u zrodu společné republiky. Posilujme v sobě myšlenku vlastenectví, aby nám tu naši krásnou zem, domov, vlast už nikdo nedokázal vzít. Je třeba si připomínat minulost, abychom měli budoucnost. 

Použitá literatura: 
MUSIL, Jaromír, ed. Technická práce v zemi Podkarpatoruské 1919-1933. V Užhorodě: Odbor Spolku československých inženýrů. 1933. 
Švehla ve fotografii. Praha: Orbis. 1938.

Kdo by rád okusil více a pronikl hlouběji do tématu budování Československa, má možnost si prohlédnout ještě další zajímavé publikace z našeho fondu. Například: 

Švehlovou cestou k lepší budoucnosti   
Švehlův večer, příručka k oslavám      
Švehla v dopisech našich politiků a kulturních pracovníků   
Program a organisační řád republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu 
Šlechta, velkostatek a pozemková reforma
Antonín Švehla, tvůrce politického systému
Masaryk ve fotografii: momentky z posledních let
Masaryk osvoboditel
K zvelebovacímu programu zemědělství na Podkarpatské Rusi    
Kulturní problémy venkova  
A mnohé další… 

Text a foto připravila: Noriko Bolfová