Vážení a milí čtenáři, vítejte na začátku nového roku u našeho Okénka z depozitáře!
Zásoba témat a knih v našem depozitáři se zdá být nevyčerpatelná a každou chvíli se stane, že se mi v rukou zastaví něco zajímavého. Dnes Vám chci představit na první pohled nikterak nápadnou záležitost – ale o to pozoruhodnější: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku z roku 1913 (roč.22).
A proč si vlastně zaslouží tu zvláštní pozornost? Protože je jedním z nejdéle vydávaných česky psaných vědeckých časopisů. Letos oslaví 130 let! U jeho zrodu stály dvě významné české osobnosti, Čeněk Zíbrt a Lubor Niederle. První z nich, Čeněk Zíbrt (vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt, také někdy psal pod jménem Emil Horský) byl český kulturní historik, folklorista a etnograf, bibliograf, profesor na Karlově univerzitě v Praze. Lubor Niederle byl český slavista, antropolog, archeolog a etnograf/etnolog. Niederle je považován za zakladatele moderní české archeologie.
Český lid je národopisný a etnologický vědecký časopis, který dnes vydává Etnologický ústav Akademie věd České republiky. Ale i v počátcích jeho vydávání se tato vědecká instituce, ovšem pod tehdejším názvem Česká Akademie pro vědy, slovesnost a umění v Praze, podílela sponzorskými dary na jeho vydávání, jak je uvedeno ve sborníku z roku 1913 (ročník XXII).
Ve sborníku najdeme všechno možné co nějak souvisí s lidem venkovským i městským, s jeho prostou každodenností a všedností. Zabývá se pozorováním lidové slovesnosti v určitých oblastech a ukazuje jak si děti ve světě bez televizí, mobilů a internetu dokázaly vymýšlet různé hry a jejich pravidla. Všímá si také obytných lidových staveb a dokumentuje vývoj oděvů, které byly také charakteristické pro určité oblasti. Sborník je doplněn mnoha kresbami a fotografiemi.
Zaujal mě například příspěvek ,,Na českém jarmarce před 40 lety“ (str. 80 - 96), kde se Čeněk Zíbrt zamýšlí obecně nad smyslem trhů a kde se vzpomínky z jeho dětství prolínají se zdokumentovanými fakty, jak to tehdy na trzích chodilo. Autor zde čerpá i z povídkové studie Jaroslava Zálabského, který popisoval trh v letech 1846. Na trhy se sjížděli řemeslníci z širokého okolí a stávali se z nich v tu chvíli obchodníci, kteří nabízeli nejrůznější zboží. Řemeslník nemohl být živ jen z toho, co na zakázku vyrobil, a tak město představovalo šanci prodat výrobky více lidem. Takový trh byl zároveň i velkou společenskou událostí. Návštěvníci trhů pak pravidelně zaplnili i místní hostince, kde se tak sešli lidé z širokého okolí a mohli si vzájemně posdělovat různé novinky a informace, které pak po sousedsku putovaly zase dál.
Konání takového trhu mělo svá pevná pravidla, ačkoliv se nám to z dnešního pohledu zdá jakkoliv úsměvné. Začátek jarmarku byl v první polovině 19. století po poledni a to v létě o třetí hodině odpolední a v zimě o něco dříve. Jednotlivé sorty trhovců (obchodníků) se postupně sjížděly. Nejdříve (dopoledne) začali plnit prostranství trhu kramáři. Což byli vlastně takoví malí stánkaři prodávající spoustu drobností jako například kudly, píšťalky, obrázky a modlitební knížky, zrcátka, harmoniky, knoflíčky, tkanice a další drobné cetky. Tito obchodníčci byli nazýváni i světoběžníky, neboť přijížděli většinou z dálky a obráželi různé trhy v okolí. Byli často ošuntělého zevnějšku a z celého jarmarku byli také nejvíce výřeční. Vykřikovali a chválili své zboží, aby co nejvíce zákazníků svou výřečností přilákali.
K těmto kramářským boudám se často přidávali písničkáři, flašinetáři a harmonikáři, kteří se živili i prodejem tištěných textů svých písní. Písničkáři svou produkci doprovázeli kreslenými obrázky. Jak autor vzpomíná, ne všichni opravdu zpívat uměli…😊
Dále pak na své místo spěchali lenaři, obchodníci, kteří za len prodávali výměnou zpracovanou koudel. Většinou to byli lidé z hor. Záměrně prý podle všeho vyhledávali tmavší kouty, aby nebylo moc poznat to, zda je len horší kvality. Okolo desáté přijížděly vozy bohatších obchodníků, soukeníků, kloboučníků a dalších jarmarečníků. Ti se mezi sebou většinou začali dohadovat, kdo které místo obsadí a často se hádali tak, až musel zasahovat policajt, který je rozsoudil a pevné místo jim přidělil sám. Své zboží poté vykládali další řemeslníci jako hrnčíři, kožešníci, ševci a kloboučníci. Mezi boudami se potulovali hloučky malých kluků, kteří pískají na hliněné píšťalky a tropí hluk a hřmot. Město privilegovalo své místní řemeslníky natolik, že měli právo své zboží vyložit již dopoledne, na rozdíl od těch přespolních. O svou tržbu nezůstali ošizeni ani krčmáři, kteří své pivo vychvalovali i přesto, že valné kvality zrovna v době konání trhů nebylo. Ale když pivo za moc nestálo, zapilo se kořalkou, která už tak ošidit nešla.
Už tehdy jste na trzích mohli spatřit tzv. skořápkáře. Šejdíře, kteří chytračí, jen s jinými rekvizitami než dnes. Například šidili hrou v kostky. Nechali zájemce párkrát vyhrát malou částku a když se chytil a vsadil víc, obehráli ho tak, že nakonec neměl nic. A stejně tak se na jarmarcích pohybovali různí kapsáři a zlodějíčci. Když byl takový neřád přistižen, dostal od trhovců rovnou naloženo. Často si pak dotyčný zloděj přál, aby už ho přivolaný policajt toho lynče zbavil, aby nebyl davem ubit...
Dobrý jarmark byl v městečku vždy zakončen bujarým veselím při tanci, nějakém tom pivu a kořaličce, ke které se podávala krvavá jelita, ve kterých nebylo ani žemlí ani krup, jak autor vzpomíná… inu při nějakém tom vypitém pivu už jejich kvalitu také nikdo neřešil. Že si na své přišli i hudebníci, když si lidé nechali zahrát svou oblíbenou písničku k tanci, asi není třeba zdůrazňovat. A pak ještě na návštěvníky čekala právě v šenku malá past. Byli to kartáři, kteří dokázali dotyčného šikovně vtáhnout do hry a obehrát o vše, co na jarmarku utržil. Často takový nešťastník přišel domů nejen bez peněz, ale i bez kabátu…Takhle nějak to chodilo na jarmarku někdy kolem roku 1870.
A co ještě v Českém lidu najdeme? Hodně prostoru je věnováno historkám z lidového podání o císaři Josefu II., o kterém je známo, že často rád chodil v převlečení mezi prostý lid, aby zjistil, jak se věci opravdu mají, a při setkání s dobrými lidmi je někdy odměnil i nějakou tou zlatou mincí.
Jen na dokreslení uvedu jednu takovou vtipnou příhodu. Kdosi umřel a nezanechal ženě a četným dítkám nic víc, než koně a kočku. Kůň byl velmi krásný a znalci říkali, že má cenu tak 500 dukátů. V poslední vůli však dotyčný asi vše popletl a ustanovil, aby se kůň i kočka prodali, a co se za koně utrží, to má žena odevzdat bohatému hraběti a co za kočku obdrží, může sobě a sirotkům ponechat. Vdova se tou nespravedlností dala do pláče, ale Bůh jí vnukl myšlenku, že by svou záležitost u císaře ještě mohla přednést. Ku podivu byla od Josefa velmi laskavě přijata a vyslyšena. Císař jí poradil, jak vše zařídit tak, aby poslední vůli vyhověla. Řekl jí, aby šla s koněm a kočkou na trh. V žádném případě ať neprodává koně bez kočky. Za koně má žádat 1 dukát a za kočku 499 dukátů. Kdo chtěl krásného koně koupit, musel za šerednou kočku vysolit 499 dukátů. A věřte, zájemců o kočku bylo dost. Vdova tedy sobě přivlastnila díl za kočku a s utrženým dílem za koně věrně spěchala za hrabětem. Ten když celou historku vyslechl, i ten svůj jeden dukát jí zahanbeně věnoval.😊
Ve sborníku jsou také popsané lidové kroje, najdeme tu třeba vysvětlení krajově příslušných rčení a pojmenování. Víte například co je to ,,konejška‘‘? Je to polní kolébka pro miminko, které je zavěšené v plachtě na třech tyčích, aby matka mohla pracovat a dítě měla na očích (viz foto). A mnoho dalších zajímavých věcí…
Pokud Vás něco z toho zaujalo, můžete si ročník 1913 Českého lidu prohlédnout a přečíst online v Digitální knihovně Akademie věd ČR. Pokud vás zajímají i další ročníky, doporučuji podívat se do Souborného katalogu kde je několik možností jak se dostat k časopisu online.
Tak zase příště, milí čtenáři, budeme s pochopením a laskavostí společně objevovat starý svět…
Připravila: Noriko Bolfová / KAŠ