Lesní lékárna - kůra vrby bílé

Kůrou se rozumí povrch ztlustlých stonků dřevin. Z oborného hlediska je vhodnější používat dva jiné termíny: borka a lýko. Termínem borka je označována povrchová vrstva druhotně ztloustnutého kmene, která je tvořena odumřelými buňkami majícími zejména ochrannou funkci. Lýko je uloženo hlouběji a je fyziologicky aktivní částí kůry, která je hlavním vodivým elementem pro transport produktů fotosyntézy. Kůra má i další funkce související se skladováním vody, regulací metabolismu nebo hojením ran. Specializací a rozmanitými strategiemi se u jednotlivých dřevin vyvinula unikátní variabilita struktur povrchových pletiv kmene. Vedle úplně hladké neodlupčivé borky (buk a habr) jsou typy s velmi hrubou strukturou (borovice). Kůra má výborné izolační vlastnosti. Dokáže ochránit živá vnitřní pletiva před přehřátím, vyschnutím, ale i před mrazem. Mnoho dřevin má zhrublou kůru ve spodní části kmene jako obranu před požárem. V kůře stromů se dá najít spousta různých látek zabraňujících proniknutí houbových a hmyzích patogenů nebo nepříjemně chutnajících zvířatům.   

Kůra vrby bílé (Salix alba) obsahuje třísloviny (až 10 %), flavonoidy, šťavelany, a především glykosid salicin, který se mění v játrech na kyselinu salicylovou. Právě ta stojí za řadou účinků, jako je snižování teploty a bolestí hlavy, protizánětlivým působením. Zevně se vrbová kůra používá hlavně ve formě obkladů špatně se hojícíh ran a do koupelí při nadměrném pocení nohou. 

Vrba má mimořádné místo v historii farmakologie a syntetické výroby léčiv. Přírodní salicin byl poprvé izolován a popsán v roce 1828, přičemž již v roce 1859 byla objevena levná výroba kyseliny salicylové z fenolu. Obě látky však měly řadu vážných nežádoucích účinků, což bylo vyřešeno v roce 1897 přípravou kyseliny acetylsalicylové, která byla o dva roky později patentována pod obchodním jménem Aspirin. Přestože využití vrbové kůry prakticky vytlačily syntetické preparáty, má její užití význam zejména pro lidi, kteří tyto preparáty špatně snášejí.

Vrba byla jako léčivá rostlina dobře známá už od antiky. V minulosti byla snaha využít vrby také jako prostředku proti malárii. Od poloviny 17. století se začala v Evropě proti této nebezpečné nemoci používat kůra chinovníku dovážená ze zámoří, která však byla velmi drahá, a tak byla snaha ji nahradit domácí surovinou. Zkoušela se kůra jasanu, jírovce, a zejména vrby, obzvláště vrby bílé. K výběru vrby vedla především podobně velmi hořká chuť a prokazatelné antipyretické účinky.  

Zdroj: Lesnická práce, 101, 2022, č. 1, s. 46-49

 
 

Odebírat novinky

souhlasím s GDPR