Před 87 lety dvanáctého prosince zemřela jedna z významných, ale přesto bohužel často opomíjených postav naší novodobé historie a politiky, Antonín Švehla (15.4.1873-12.12.1933). A právě proto bychom chtěli prostřednictvím textu Mgr. Pavla Černého Švehlu připomenout a zdůraznit jeho roli v prvních dnech založení svobodného Československa. .
Antonín Švehla, agrárník a zakladatel našeho státu
Antonín Švehla pocházel z velmi početné rodiny, narodil se Antonínovi a Marii Švehlovým v Hostivaři jako desátý ze čtrnácti dětí. Jeho otec patřil mezi významné osobnosti, protože nejenže byl spoluzakladatelem tělovýchovného spolku Sokol v Hostivaři, ale také hostivařským starostou a jeho syn jej v tomto následoval. Díky otci se z mladého Antonína Švehly stal řádný hospodář, což mu ovšem později nebránilo v bohatém společenském životě. Po vzoru svého otce (první místostarosta Sdružení českých zemědělců v Království českém) byl aktivní v mnoha hostivařských spolcích, hrál ochotnické divadlo, sportoval a učil se i na housle. V roce 1893 znovu obnovil sokolskou organizaci v Hostivaři a jejím členem zůstal celých 40 let. Při všech těchto činnostech se soustavně vzdělával.
Agrární sdružení se 6. ledna 1899 přetvořilo při Národní straně svobodomyslné v samostatnou politickou stranu. Část zemědělských příznivců vytrvala v této straně a část stanula v řadách nové Agrární strany, ve které hrál od počátku významnou roli Antonín Švehla.
Toho roku uzavřel sňatek s Bohumilou Čečelskou, která mu byla pomocnicí a oporou po celý život. Narodily se jim dvě děti – Helena a Antonín. Antonín Švehla v mládí krátce pracoval v hostivařské pobočce Národně socialistické strany. Politickou dráhu zahájil v 28 letech jako člen Tiskařského a vydavatelského družstva rolnického, později nazvaného Novina. Od konce 90. let 19. století byl intenzivně činný v agrárním hnutí a zasloužil se o vydávání deníku Venkov od roku 1906, kdy první číslo bylo zdarma. V roce 1902 organizoval řepařský boj proti cukrovarnickému kartelu, který vyústil v založení Ústředí jednoty řepařů. Roku 1908 se stal předsedou České strany agrární. Téhož roku byl zvolen do zemského sněmu za volební obvod Říčany, do říšského sněmu nikdy nekandidoval.
„Co tam (ve Vídni)? Divím se vždycky, že naši lidé tak po tom touží a že je Vídeň přitahuje. Myslím, že nejlepším místem k našemu uplatnění je Praha, nikoliv Vídeň. Tam nejsme ničím. Tady můžeme být vším.“ (Antonín Švehla)
Dne 13. července 1918 byl ustanoven nový národní výbor a v jeho čele stáli Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup. Nový Národní výbor se stal emancipačním motorem české národní politiky a byl uznán jako jediný zástupce českého národa. Jeho úkolem byla příprava převzetí státní moci a vypracování zákonů nového státu. Vědělo se již, že tzv. Centrální mocnosti (Německo a Rakousko‑Uhersko) spojenému válečnému úsilí států tzv. Dohody, kde nejvýznamnější roli hrály Spojené státy americké, Francie, Velká Británie a Itálie, nedokážou již čelit a konec je blízko. Proto se domácí (Antonín Švehla) a zahraniční odboj (T. G. Masaryk a Edvard Beneš) připravovaly na novou situaci, ke které zákonitě muselo dojít po skončení války. Velkou roli zde hrály československé legie v Itálii, Francii a v občanskou válkou rozbouřeném Rusku.
Vedoucí představitelé Národního výboru – naši Muži října 1918 – vydali večer dne 28. října 1918 první zákon, jenž dostal jméno Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého. Následně bylo zveřejněno provolání Národního výboru: „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem.“ Ještě předtím, toho dne ráno, se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze. Zabránili odvozu obilí na frontu a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu.
Následujícího dne – 29. října – jednal Národní výbor s českým místodržitelem Maxem Coudenhovem o převzetí moci. Národní výbor se přihlásil k prozatímnímu zřízení veřejné správy. Většina zákonů byla převzata ze starého systému a ponechána v platnosti.
Na pražských nádražích bylo velmi živo. Sokol tehdy spontánně založil Sokolskou stráž, která již 28. října obsadila veškerá pražská nádraží. Vojákům cizích pluků bylo umožněno odjet vlakem domů, samozřejmě pod podmínkou odevzdání výzbroje a výstroje. Rakouský generál Kestřanek se ještě na naléhání Vídně připravoval na protirevoluční opatření. Na to reagoval odboj, který revolučním setninám v pražských okresech zaslal instrukce k bojové pohotovosti. Vše bylo řízeno z Obecního domu. Mezitím docházelo k demoralizaci rakouského císařského vojska a k rozpadu jeho pluků. V noci z 29. na 30. říjen 1918 obklíčila setnina revolučních námořníků budovu vojenského velitelství.
V reakci na to rozkazem ministerstva války ve Vídni byly veškeré úmluvy vojenského velitelství s Národním výborem prohlášeny za neplatné. Byla vydána v češtině a němčině vyhláška stanného práva. Zástupce Sokola Josef Scheiner v žofínské kanceláři vytvořil text první vojenské přísahy československému státu. Poté vydal rozkaz: „Jedu s poslanci Stříbrným a Soukupem na vojenské velitelství zakročiti. Vy, pane setníku, zůstaňte zde a dohlédněte na to, aby se s urychlením stalo vše, na čem jsme se ustanovili. V případu nepředvídaném zařiďte vše potřebné.“ Mezitím bylo vyzbrojení první setniny 1. československého pluku zdárně ukončeno. V noci z 30. na 31. říjen se přestěhoval Národní výbor z Obecního domu do rozsáhlejších místností Harrachovského paláce v Jindřišské ulici. Téhož dne, 29. října, se němečtí poslanci usnesli vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Německé Čechy (Deutschböhmen) a začlenit ji jako autonomní jednotku do příštího Německého Rakouska. Ve dnech 29. – 30. října se konstituovala československá státní moc v Brně, Plzni, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové, Pardubicích a na dalších místech. Konstituce nového státu proběhla skutečně v rychlé dynamice, protože již od začátku října bylo vše koordinováno Národním výborem a jeho důvěrníky po celých Čechách.
Již 30. říjen byl závěrečným dnem pražského převratu. Rakouské vojenské velitelství kapitulovalo před Národním výborem, protože maďarští a rumunští vojáci odmítli bojovat. Téhož dne se v Turčianském Svätém Martinu sjelo 200 politických vůdců Slovenska a přijalo Martinskou deklaraci, na jejímž základě se Slovensko připojilo k vyhlášení samostatnosti. Zde také ustanovili dvacetičlennou Slovenskou národní radu jako výkonný orgán v čele s předsedou Slovenské národní strany Matúšem Dulou. V Ženevě vyvrcholila jednání představitelů Národního výboru. Sudetoněmecký poslanec Rudolf Lodgman von Auen jednal s Národním výborem, který chtěl získat německé politiky pro vytvoření československého státu. Lodgman však tuto spolupráci odmítl.
Po vyhlášení samostatnosti Československa se konaly ve městech i v obcích oslavy, slavnostní průvody a bohoslužby. Lid oslavoval nabytou samostatnost i konec války. Při těchto oslavách docházelo k ničení státních symbolů Rakouska‑Uherska, ale též k ničení věcí, které habsburskou monarchii byť jen připomínaly. Dne 3. listopadu se vydal dav pod vedením Franty Sauera zničit historickou památku, připomínku švédského obléhání Prahy roku 1648 – mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze.
4. listopadu 1918 byla ustanovena zatímní slovenská vláda. 13. listopadu vyhlásil Národní výbor Prozatímní ústavu, která přenášela moc na Národní shromáždění. Následujícího dne se konala první schůze Národního shromáždění, na níž byl československý stát prohlášen republikou a Tomáš Garrigue Masaryk byl zvolen prezidentem. Byla ustavena vláda v čele s Karlem Kramářem. Národní shromáždění dále vydalo zákon o zrušení šlechtických titulů a řádů a zákon o osmihodinové pracovní době.
9. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Scrantonu souhlasila s plánem připojit Podkarpatskou Rus k Československu.
Od roku 1918 byl Antonín Švehla poslancem Národního shromáždění, v letech 1918 až 1920 byl ministrem vnitra a podílel se výrazně na vzniku a podobě československé ústavy schválené roku 1920. V roce 1919 se stal předsedou Agrární strany a snažil se, aby její politika byla přijatelnou jak pro velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. Švehla se také podílel na vytvoření a následném fungování tzv. Pětky, mimoústavního orgánu koordinujícího činnost hlavních českých tzv. státotvorných politických stran. Od roku 1922 byl předsedou celkem tří československých vlád, a to v obdobích 7. října 1922 – 9. prosince 1925 (1. Švehlova vláda), 9. prosince 1925 – 18. března 1926 (2. Švehlova vláda) a 12. října 1926 – 1. února 1929 (tzv. Panská koalice). Roku 1927 odmítl kandidovat na funkci prezidenta a podpořil kandidaturu Tomáše Garrigue Masaryka. V roce 1929 se z důvodu svého zdravotního stavu, s nímž měl dlouhodobé komplikace, stáhl z aktivního politického života. Přesto však nadále zůstal předsedou Agrární strany až do své smrti v roce 1933. Poté byla předsednická funkce obnovena až v roce 1935, kdy byl do čela republikánů postaven Rudolf Beran.
Během působení Antonína Švehly v československé politice se Švehla velice sblížil s prezidentem T. G. Masarykem. Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk a československý ministerský předseda Antonín Švehla byli opravdoví a velcí státníci, kteří ačkoliv byli odlišného politického založení, dokázali spolu vždy najít společný průsečík cílů směřování československého národa a státu a věrně stáli bok po boku a spolu s dalšími osobnostmi tehdejší Československé republiky byli opravdovými budovateli státu a obránci demokratických hodnot, které spočívají v právu, svobodě a zodpovědnosti.
Masaryk i Švehla se u kormidla státu sešli ve zralém věku a z tohoto jejich postavení vyplynula nejen úzká spolupráce, ale i vzájemný vztah založený na respektu a úctě, který později přerostl ve specifickou formu přátelství.
Prezident Masaryk se stal také častým a vítaným hostem na Švehlově rodinném statku. „V Hostivaři nebydlel ve statku, ale v “domečku“, přízemním domku v zahradě, lépe řečeno ve velkém sadu. Jeho oblíbeným jídlem byl zeleninový puding, posypaný parmezánem. Paní Švehlová jej moc dobře uměla upéci ve formě na bábovku. Jezdíval tam na něj v neděli taky prezident Masaryk, ti dva si dobře rozuměli, lépe řečeno vzájemně se respektovali, i když každý byl politicky na jiné straně. Masaryka zajímal Švehlův úsudek. Obyčejně pak za pěkného počasí chodili po obědě v zahradě a debatovali o všem možném. Jednou to už byla třetí neděle za sebou, kdy byli na programu Masarykových hovorů Čeští bratří a jejich význam v našich dějinách. Švehla byl moc unaven, chvíli poslouchal, a pak najednou povídal: „Já se Vám na ty České bratry vykašlu. Když bylo národu nejhůř, utekli do Němec a poněmčili se. Víte co, pojďme si lehnout do trávy a koukat se do nebe...“ – což se taky stalo.“ Toliko z deníku Švehlova osobního lékaře, profesora Josefa Charváta, průkopníka a zakladatele endokrinologie u nás.
Švehla byl znám jako schopný politik a mistr kompromisu. Na rozdíl od většiny významných politiků své doby neměl akademické vzdělání, své znalosti získal samostudiem a vynikal v řešení praktických politických otázek. Podle vzpomínek Josefa Charváta se po jeho smrti našly v jeho psacím stole peníze za celou dobu jeho úřadování ve funkci předsedy vlády, neboť Švehla, kterého peníze nikdy nezajímaly (živil ho statek, obhospodařovaný jeho manželkou a dcerou), vždy strčil výplatu do šuplíku a hned nato na ní zapomněl. Byl ženat s Bohumilou, rozenou Čečelskou. Jeho neznámější citát z doby První republiky vyjadřuje jeho vztah k politice a vlasti: "Politika je krásná, ale ze všech nejkrásnější je politika československá. Protože je tak těžká."
Antonín Švehla je pochován na hostivařském hřbitově. První pomník v Československé republice Antonínu Švehlovi byl odhalen 14. července 1929 v Dlouhé Loučce u Uničova na Olomoucku. Zahrada dijonského kampusu francouzské vysoké školy Sciences. Ponese od roku 2005 název "Zahrada agrárníků Antonína Švehly (1873-1933)." Od 1. 8. 2013 nese zemědělská knihovna ÚZEI také jméno Knihovna Antonína Švehly, našeho nejvýznamnějšího zemědělského politika a státníka první Československé republiky a připomíná tím, že již od roku 1928 poskytuje profesionální služby v reprezentativní prvorepublikové budově Domu zemědělské osvěty navržené architektem Josefem Gočárem.
Mgr. Pavel černý