Pohanka obecná (Fagopyrum esculentum je dvouděložná rostlina z čeledi rdesnovitých. Vzhledem k tomu, že trojhranné plody obsahují hodně škrobu a využívá se jako obilnina, je zařazena mezi takzvanými pseudoobilninami. Její původ nelze přesně určit. Uvádí se, že domovinou jí je vnitrozemí jihovýchodní Asie. Jiné prameny předpokládají jižní Sibiř a severní Čínu. Následně se postupně rozšířila do střední Asie, Tibetu a na Střední východ.

Do Evropy byla pravděpodobně přivezena vojsky Saracénů a Tatarů, která pronikala do Evropy - od toho je tak odvozen český název -„pohané - pohanka". Do Ameriky se dostala s příchodem Evropanů, kteří ji využívali jako hodnotnou potravinu; a byla také oblíbena pro svou krátkou vegetační dobu. Zajímavostí je fakt, že sehrála významnou roli při osídlování Ameriky kolonisty z Evropy; byla zde též předmětem obchodu.

Na území České republiky jsou nejstarší nálezy z 12. století. Ty byly zjištěny v okolí Opavy a dále v Prunéřově, Starém Jičíně a Uherském Brodu. V Mattioliho herbáři (1596) se praví: „Pohanka nebyla starým učitelům, kteří psali o bylinách, známa; nyní jest jí u nás v Čechách i jinde hojnost a tvoří domácí a obyčejný pokrm lidu. Na některých místech dělají si chudí lidé z ní chléb, který jest dosti chutný, ale černý, dobře sytí... a hodí se pro id pracující". Do střední Evropy se rozšířila v průběhu 14. století. Koncem století 16. byl pak na stolech chléb bílý pšeničný, ječný, žitný, ale také chléb z pohanky i chléb prosný. Vrcholným obdobím pěstování pohanky u nás je 16. a 17. století. Od století 18. je postupně vytlačována výnosnějšími obilninami. Její pěstování se potom udrželo pouze v podhorských a horských oblastech. Jako příklad lze uvést Valašsko, kde je pohanková kaše známa jako „grečka". Toto je zvláště a především díky Pohankovému mlýnu Šmajstrla ve Frenštátě pod Radhoštěm založeném v roce 1861, který funguje dodnes a napomáhá tak k udržení této tradice. Dále se pěstovala v oblastech Moravských Kopanic, ve středním a východním Pováží a na
východním Slovensku. Výše uvedený výčet lokalit potvrzuje její tradiční pojmenování obyvateli těchto míst - „jídlo chudých". Toto dokládá následující informace: „Ještě než do Evropy dorazily z Ameriky brambory, zachránila pohanka mnoho životů před vyhladověním. Její mimořádné nutriční hodnoty dávaly i těm nejchudším šanci na přežití. Pokrmy z pohanky se přisuzovaly venkovu a jen málokterý směl přijít na městský stůl". Na Novojičínsku se připravoval tzv. kontrabáš (pokrm z vařených brambor, uzeného
masa a pohanky, vody, cibule, sádla a ochucený česnekem, pepřem a solí).

Pohanka má velmi bohaté využití - jako kaše, příloha nebo do salátů. V Asii se využívá pro přípravu nudlí. Ve Francii a Rusku rovněž na palačinky. Její velkou výhodou je, že neobsahuje lepek, je tudíž významnou součástí bezlepkových diet. V roce 1960 se uvádělo, že z hlediska nutričního má značnou výživnou a biologickou hodnotu. Vzhledem k vysokému obsahu aneurinu a niacinu se doporučovala větší propagace její spotřeby. Byla doporučována jako medonosná rostlina do kukuřičné a řepařské výrobní oblasti, kde byl nedostatek medonosných rostlin. Pro výrobu piva se příliš nevyužívala, protože má velmi problematické sladařské zpracování. Avšak zprávy o tomto využití máme také, kdy to nepřímo dokládá její uvádění v účetních knihách z roku 1461 ze sklípků v Nasavském knížectví v Hesensku. Zprávy o pohankovém pivu jsou k dispozici ještě z minulého století v Meklenbursku a ve Slezsku. V současnosti se využívá zejména pro produkci piva bez obsahu lepku.

V roce 1924 se doporučovalo využití pohanky jako krmiva pro hospodářská zvířata. Sláma slouží dále jako krmivo hovězímu dobytku a ovcím. Pokud se zkrmuje zelená
pohanka, má se míchat s jinými krmivy, protože krmí-li se pouze pohankou, může způsobit zánět kůže u dobytka. Drůbež se krmí celou nebo sešrotovanou pohankou,
prasata pak šrotem nebo moukou z pohanky. V roce 1987 se ke krmení používaly nažky, kroupy, otruby a sláma. Sláma je však málo hodnotná. Navíc zkrmování většího množství slámy způsobuje chorobu fagopyrismus.

I přes větší a bohatší historii pěstování pohanky u nás, ale i ve světě, se pohanka na našich stolech ve větším měřítku objevuje až v posledních letech. Její dlouhodobé větší či menší opomíjení je nepochopitelné a je velkou škodou - vždyť má tak výborné složení a účinky, a to nejen na náš organismus (slouží jako prevence v boji proti cukrovce, má vynikající vliv na zdraví srdce a žil, podporuje trávení, může zlepšovat naši pokožku aj.). Navíc je její příprava rychlá a snadná a mohou ji konzumovat i lidé s bezlepkovou dietou. Uvádí se, že zájem o ni se v poslední době znásobil ve Francii, kde údajně pronikla i do těch nejvyhlášenějších restaurací. Doufejme proto, že se její pěstování bude rozšiřovat i u nás a že se tak bude zvětšovat i celkový zájem o ni.

Zdroj: Úroda, 2021, roč. 69, č. 7, s. 23-24 a 26