Vánoce v našich končinách neodmyslitelně souvisejí s pozoruhodnou parazitickou rostlinou, se jmelím bílým (Viscum album). Je to rostlina magická a léčivá. Díky mimořádné lepkavosti bobulí úzce souvisí s celým velkým odvětvím lovu - s čižbou.
Se jmelím je dodnes spojeno velké množství zvyků a pověr. Zavěšená větvička v obydlí je ochranou domu přinášející do něj soulad, štěstí a lásku. Možnost líbat pod jmelím kohokoliv, je zvyk, který se k nám dostal z viktoriánské Anglie. Lze na to nahlížet tak, že jmelí, pojí k sobě lidi a upevňuje jejich lásku.
Jmelí bylo díky svým neobvyklým vlastnostem známo jako léčivá rostlina keltským druidům i Římanům již před více než dvěma tisíci lety. O širokém léčebném využití jmelí u nás zpravuje renesanční lékař a botanik Mattioli. Bylo osvědčeným lékem nejen na padoucnici či proti červům v břiše. Mast ze jmelí se používala proti vředům a otokům. Dále mělo jmelí pomáhat k snadnému početí a porodu a mělo zabránit potracení plodu jak u lidí, tak u hospodářských zvířat. Dnešní medicína považuje za prokázané imunostimulační, mírně močopudné, a dokonce i antieliptické účinky. Látky ze jmelí rozšiřují cévy, díky čemuž se snižuje krevní tlak. Také se, zevně i vnitřně, využívají při různých gynekologických potížích. Asi nejzajímavější jsou však protinádorové účinky, které jsou dány obsahem specifických glykoproteinů - lektinů. Kromě nich se ve jmelí nacházejí specifické polypeptidy (viskotoxiny), flavonoidy, lignanové glykosidy a dále také acetylcholin, tedy stejná látka, která přenáší vzruchy v nervové soustavě mnoha živočichů včetně člověka. Účinné látky se při vyšších teplotách ničí, proto se používá v podobě tinktury, ve formě rozdrceného prášku ze sušených listů anebo, v podobě studeného macerátu. Při léčbě některých druhů rakoviny se izolované látky ze jmelí podávají injekčně, čímž je velmi zesílen jejich účinek přímo do těla, protože při ústním podání by byly z valné části odbourány v trávicí soustavě. Užívanou částí jsou tenčí větévky s listy sbírané od prosince do února a pozvolna sušené při teplotě 45°C. Usušená nať se uchovává v dobře uzavřené nádobě, chráněná před světlem a po dobu nejdéle jednoho roku, protože svoji účinnost poměrně rychle ztrácí. Jmelí je mírně jedovaté, za čímž stojí viskotoxiny. Míra toxicity se odvíjí od hostitelské rostliny - za nejméně jedovaté je považováno jmelí z jabloně, za nejtoxičtější pak topolové. S jedovatostí to ale není tak zlé. Při vyšších dávkách se může projevit zimnice, bolesti hlavy či alergická reakce. Po požití významnějšího množství bobulí, zejména dětmi, byla popsána otrava spočívajícíc ve zvracení, průjmu a významném pocitu žízně.
Jde o poloparazitickou rostlinu, která sice nutně potřebuje svého hostitele, ale neobírá ho o vše. Zvláštně přeměněnými kořeny - haustorii - které jsou ve starších publikacích označovány krásným a výstižným českým výrazem pohružovák, proniká borkou až do dřevní části cévních svazků hostitelských dřevin. Z nich si jmelí bere vodu a minerály - cukry si díky přítomnosti chlorofylu, a tedy probíhající vlastní fotosyntéze, dovede vyrobit samo. Podle některých výzkumů si však jmelí odebírá od hostitele i část asimilátů, oplátkou mu ale určitý díl svých organických produktů poskytuje - a ty pak mohou chránit hostitelskou dřevinu před některými živočišnými a houbovými škůdci. Jako epifyt, tedy organismus rostoucí na jiné rostlině, musí mít dobře vyřešený způsob rozmnožování. K tomu slouží lepkavý viscin obsažený pod slupkou zralých bobulí, který přilepí semena na větve. Neobejde se to však bez ptáků, kteří plody požírají. Část semen, kterou pozřou, projde jejich zažívacím traktem, přičemž viscin si stále zachovává, i ve výkalech svoji lepkavost. Část semen se ptákům zachytí na zobáku. Semena prošlá zažívacím traktem ptáků se vyznačují vyšší klíčivostí a klíčí také dříve. Plody jmelí v zimě pojídají zejména drozdovití ptáci, vysloveným specialistou je drozd brávník, jehož apetit se promítá do jeho druhového vědeckého jména. Na bílých bobulích si rád pochutná také brkoslav severní. Jmenovaní, relativně velcí ptáci, jsou schopni pozřít bobule celé, a tak je jejich trus plný nestravitelných semen. Brzy na jaře přidá svůj zobák k dílu také z teplejších krajin přiletivší, dosti drobná pěnice černohlavá, která rozklovává bobule, pojídá jejich slupku s trochou dužiny a semena lepí na větve. Přilepením semínka však vše nekončí, naopak začíná. Klíčení jmelí trvá několik měsíců, během kterých rostlinka žije ze svých zásob - proto jsou semena poměrně velká a plná škrobu. Strom se snaží bránit vniknutí malého pohružováku tím, že kolem něj hromadí intenzivně produkované polyfenoly s cílem blokovat jeho další růst a vývoj. Je-li mladá rostlinka jmelí izolována od živných pletiv hostitele, vyčerpá své vlastní zásoby a uhyne. Zvítězí-li růst mladého pohružováku, proniká rychle hlouběji, až se napojí k cévám nejmladšího letokruhu dřeva. Přítomnost jmelí může vést k nezanedbatelnému oslabení stromu. Nepříznivě se projevuje i na kvalitě dřeva (což je významné zejm. u jedlí), protože po odumřelých pohružovácích vznikají ve dřevě dutiny.
Kdysi se z bobulí jmelí bílého, nebo ještě lépe z příbuzného ochmetu evropského, připravoval ptačí lep. Tím se natíraly proutky zvané vějičky, které nalákaným ptákům po přilepení znemožnily odletět. Tento starodávný způsob lovu, jímž se ptáci lovívali nejenom pro potravu, ale také pro živý chov pěvců, je znám již od dob Římanů. Rok 1870 přinesl v našich zemích zákon chránící část ptactva a zakazující lov pomocí ptačího lepu. Přesto tato praxe přetrvávala, byť ilegálně, ve větší míře až do doby 2. světové války, kdy se pro potravu ještě lovily relativně velké kvíčaly.
Zdroj: Lesnická práce 12/2021