Rok 2026 je pro Knihovnu Antonína Švehly rokem významného jubilea. Uplyne sto let od chvíle, kdy byla oficiálně založena Ústřední slovanská zemědělská knihovna a čítárna Československé akademie zemědělské – dnešní Knihovna Antonína Švehly, dříve známá jako Zemědělská a potravinářská knihovna. Po celé století se měnily názvy knihovny, instituce, k nimž náležela, technologie i podoby knihovnické práce. Zůstával však její základní smysl: shromažďovat odborné poznání, uchovávat je a zpřístupňovat těm, kteří je potřebují.
Zrozena z ambice povznést české zemědělství
Myšlenka na vytvoření ústřední zemědělské knihovny se objevila již v roce 1924 v souvislosti s Československou akademií zemědělskou. V roce 1925 začalo systematické shromažďování fondů a jejich příprava pro novou knihovnu. Rozhodující byl rok 1926. Dne 11. června byl schválen statut knihovny a šest knihovních řádů a tím byla oficiálně založena Ústřední slovanská zemědělská knihovna a čítárna ČAZ. Ještě téhož roku se knihovna přestěhovala do nově vybudovaného Domu zemědělské osvěty na pražských Vinohradech.
Dům zemědělské osvěty, jehož autorem byl architekt Josef Gočár, měl být centrem zemědělského vzdělávání, vědy a osvěty. S jeho vznikem je významně spojen také dr. Ing. Edvard Reich, spoluzakladatel a organizátor Československé akademie zemědělské a duchovní otec Domu zemědělské osvěty.
Budovu slavnostně otevřel 28. října 1926 tehdejší ministr školství a pozdější ministr zemědělství dr. Milan Hodža, který zdůraznil, že budova je zasvěcena práci, osvětě a propojení teorie s praxí. Knihovna od počátku představovala důležité místo pro odborníky. Veřejnosti se knihovna otevřela 18. března 1928.
Tisíce svazků během několika let
Výraznou součástí poslání knihovny se od počátku stala práce se zahraniční odbornou literaturou. V roce 1926 docházelo do knihovny 99 domácích a 61 zahraničních časopisů. O rok později už bylo k dispozici 642 časopisů, z nichž 389 bylo zahraničních. Přicházely například z Anglie, Itálie, Německa, Polska, Rakouska, Rumunska, Ruska, Spojených států, Kanady a dalších zemí. Časopisy byly získávány nejen nákupem, ale také prostřednictvím mezinárodní výměny. Knihovna se tak od samého počátku profilovala jako místo, které českému a československému zemědělství zprostředkovává poznatky překračující hranice domácí odborné literatury. Tento mezinárodní rozměr se stal jedním z charakteristických rysů její činnosti i v dalších desetiletích.
V roce 1933 už knihovna evidovala 100 000 svazků odborné literatury, v roce 1949 už přes 200 000. Pozoruhodné je, že přibližně polovina výpůjček byla zasílána poštou čtenářům na zemědělský venkov. Knihovna tak od počátku překračovala hranice Prahy. Její služby byly určeny lidem, pro které odborná literatura nebyla akademickým luxusem, ale praktickou potřebou.
Růst fondu nebyl způsoben jen nákupem. Knihovna postupně přebírala fondy zanikajících nebo reorganizovaných institucí, škol, spolků a odborných pracovišť. Do jejích sbírek se tak dostaly například fondy knihovny České zemědělské rady, Zahradnické knihovny, Knihovny výzkumných ústavů zemědělských, Ústřední knihovny Jednotného svazu českých zemědělců, Potravinářské knihovny, knihovny MZe ČR a dalších.
Právě díky tomu se ve fondu nacházejí cenné historické tisky ze 16., 17. a 18. století. Nejstarším je německý herbář Hieronyma Bocka z roku 1556. Mezi další vzácné knihy patří staročeský překlad Mattioliho Herbáře z roku 1562 nebo díla věnovaná hospodářství, zemědělství, rostlinám a živočichům. Knihovna tak uchovává nejen informace pro současné odborníky, ale i samotnou paměť toho, jak lidé v minulých staletích o zemědělství, krajině, potravinách a přírodě přemýšleli.
Proměny názvu
Během sta let knihovna několikrát změnila svůj název i institucionální začlenění. Nejdříve to byla Ústřední slovanská zemědělská knihovna a čítárna ČAZ. O deset let později bylo z jejího názvu vypuštěno označení slovanská a stala se Ústřední zemědělskou knihovnou ČAZ, později Ústřední zemědělská a lesnická knihovna. V roce 1961 byla součástí Ústavu vědeckotechnických informací a v roce 1976 Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství – ÚVTIZ. Samostatnou historii má potravinářská část dnešní knihovny. Potravinářská knihovna vznikla v 50. letech na tehdejším Ministerstvu potravinářského průmyslu. Postupně se rozvíjel její fond české, slovenské i zahraniční odborné literatury a v roce 1958 byla začleněna do Střediska technických informací potravinářského průmyslu. Po vzniku Ústavu zemědělských a potravinářských informací existovaly obě knihovny vedle sebe až do roku 2000, kdy došlo k jejich spojení. Od roku 2008 je Zemědělská a potravinářská knihovna součástí Ústavu zemědělské ekonomiky a informací. V roce 2013 přijala knihovna jméno Antonína Švehly, významného agrárního politika a dlouholetého předsedy vlády Československé republiky.
Knihovna dnes
Knihovna stále sídlí v Domě zemědělské osvěty, spravuje více než 1 milion svazků a patří mezi tři největší zemědělské knihovny na světě. Od roku 2000 provozuje moderní depozitář v Kojeticích, Buduje Nutridatabázi složení potravin, zastupuje ČR v mezinárodní organizaci EuroFIR a je členem sítě zemědělských knihoven AGLINET při FAO. Službu rozesílání obsahů časopisů (Current Contents) poskytuje nepřetržitě už od roku 1966. Vedle práce pro odborníky a studenty se otevírá i veřejnosti – pořádá besedy, přednášky a výstavy a vybudovala novou badatelnu v Kojeticích. Zmodernizovala digitální linku a provozuje digitální knihovnu. Je součástí projektu CARDS, kde je cíle vytvořit a ověřit v pilotním provozu novou společnou knihovně-informační platformu pro segment výzkumných a akademických knihoven v České republice. Tato platforma nové generace (PNG) poskytne kvalitní vyhledatelnost a dostupnost zdrojů (elektronických, digitalizovaných i tištěných) a výsledků výzkumu prostřednictvím centrálního vyhledávače a dalších služeb pro VaVaI komunit bez ohledu na jejich fyzické umístění
Příběh knihovny, která vznikla z ambice jednoho muže povznést české zemědělství, tak pokračuje dál – jako připomínka toho, že i instituce zdánlivě tichá může být svědkem celého století dějin oboru, který živí národ.