Prvním domestikovaným zvířetem se stal pes. Prasata byla poprvé domestikována v Mezopotámii zhruba 9000 let př.n.l., tomu předcházelo období „přírodního chovu“ divokého prasete praktikované snad již 13000 let před naším letopočtem. Následovaly ovce, zhruba mezi 11000 a 9000 let př.n.l. Skot byl domestikován z divokého praturu v oblastech moderního Turecka a Pákistánu zhruba kolem 8500 let př.n.l. Tažná zvířata byla poprvé využita asi 4000 let př.n.l. na Blízkém východě, tím zemědělská produkce dramaticky vzrostla. V jižní Asii byl domestikován slon, asi 6000 let př.n.l.
Mezitím v Jižní Americe byly domestikovány lama a alpaka, pravděpodobně před 3. tisíciletím př.n.l., a to pro nošení nákladů a pro svou vlnu. Ani jedno plemeno nebylo dostatečně silné pro tahání pluhu, což omezilo rozvoj zemědělství v Novém světě. Koně byli domestikováni asi 3000 let př.n.l. v oblasti kolem Černého a Kaspického moře. Zhruba ve stejné době proběhlo v Egyptě zkrocení divokého osla. Velbloudi byli domestikováni brzy poté, zejména jako nosiči břemen.
Ve starověkém Egyptě byl nejdůležitějším hospodářským zvířetem skot. Kromě toho se chovaly ovce, kozy a prasata. Drůbež včetně kachen, hus a holubů se chytala do sítí a poté chovala na farmách.
Ve starověkém Římě se choval všechen dobytek známý ve starověkém Egyptě. Kromě toho byli nejpozději v prvním století před naším letopočtem domestikováni králíci na maso.
Po zhroucení římské říše došlo v Evropě k úpadku zemědělství včetně chovu zvířat. Některé aspekty, jako pastevectví, přetrvaly během celého období.
Pokroky v chovu zvířat během evropského středověku šly ruku v ruce s inovacemi v dalších oblastech. Vylepšení pluhu umožnilo orbu půdy do větší hloubky. Koně převzali od skotu roli hlavních tažných zvířat, začaly se prosazovat nové myšlenky jako střídání plodin a pěstování pícnin pro zimní krmení dobytka. Rozšířilo se pěstování hrachu, fazolu a vikve; tyto plodiny zlepšily úrodnost půdy prostřednictvím fixace dusíku, což umožnilo zvýšit počty chovaných hospodářských zvířat.
Průzkum a kolonizace Severní a Jižní Ameriky vedly k zavedení plodin jako kukuřice, brambory, sladké brambory a maniok v Evropě, zatímco hlavní hospodářská zvířata Starého světa – dobytek, koně, ovce a kozy – byly poprvé představeny Novému světu.
Během britské zemědělské revoluce v 18. století položil Robert Bakewell vědecké základy šlechtění. Jedním z jeho nejdůležitějších chovatelských programů bylo šlechtění ovce, kdy s využitím původní populace dokázal rychle vyčlenit velké, přesto subtilní ovce s dlouhou, lesklou vlnou.
Cílem šlechtění je podpořit určité rysy, které jsou považovány za žádoucí. Mezi ně patří např. vytrvalost, plodnost, mateřské schopnosti, rychlý růst, lepší tělesné proporce aj. Nežádoucí znaky, jako jsou zdravotní vady, agresivita nebo nedostatečná krotkost, jsou šlechtěním potlačovány.
Selektivní chov se stal jedním z faktorů velkého zvýšení produktivity. Např. v roce 2007 typické kuře (brojler) ve věku 8 týdnů vážilo 4,8x více než kuře podobného věku v roce 1957.
Na jedné straně, šlechtění zlepšuje schopnost zvířat efektivněji přeměňovat krmivo na maso, mléko nebo vlákno a zlepšuje kvalitu konečného produktu. Na druhé straně snižuje genetickou rozmanitost, zvyšuje závažnost výskytů některých nemocí a jiných rizik.