Rok 1873 je právem považován za počátek historie pěstování sóji ve střední Evropě. Sója byla domestikována již před devíti tisíci lety na území dnešní Číny, a právě v Číně, Japonsku, Koreji a okolních oblastech s vhodným klimatem se sója stala jednou z nejvýznamnějších plodin. Do ostatních částí světa se ale historicky nerozšířila a jako rostlina nebyla v Evropě dlouho známá. Jako první se začaly dovážet sójové výrobky, především omáčky, které byly považovány za luxusní zboží. Vlastní sója - rostlina - byla od 18. století občas pěstována jako zajímavost v botanických zahradách. V průběhu 19. století probíhaly pokusy o její pěstování ve Francii a v Německu, ty však nebyly úspěšné. To vše měl změnit vídeňský profesor původem z dnešního Slovenska. Friedrich Haberlandt (1826-1878) byl rodákem z Bratislavy. Vystudoval zemědělství v Mosonmagyarováru, kde následně působil i jako asistent a profesor. Zabýval se zemědělskou botanikou se zaměřením na plodiny a plevele. V roce 1872 mu bylo nabídnuto místo profesora agronomie a aplikované botaniky na nově vzniklé vídeňské zemědělské univerzitě. Zde se zaměřil především na studium klíčení plodin, podporoval výměnu osiva, zabýval se i pedologií. Poslední roky před svou předčasnou smrtí věnoval výzkumu sóji, jejímu šlechtění a podpoře jejího pěstování na území nejen tehdejšího Rakouska-Uherska, ale i v okolních zemí (především v Německu). Získal 19 až 20 odrůd, pocházejících nejen z Japonska, ale i Číny, Mongolska, ze Zakavkazska (oblast dnešní Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu) a Tuniska. V roce 1875 pak sóju poprvé vysel na pokusných plochách univerzity, z testovaných odrůd však dozrály jen čtyři. Problémem, se kterým se naši pěstitelé museli potýkat ještě následujících více než 120 let, je to, že vegetační doba sóji je sama o sobě poměrně dlouhá a za podmínek našich dlouhých letních dní se u této původně krátkodenní rostliny ještě prodlužuje.
První světová válka přinesla nejen problémy se zásobováním vojska i civilního obyvatelstva potravinami, ale také přerušení dovozu sóji do Rakouska a Německa. Přitom právě sója měla velký potenciál pro válečnou výživu - mohla nahrazovat maso i tuk. V důsledku nemožnosti sóju dovážet začalo Rakouské ministerstvo orby podporovat pěstování sóji a přidělilo určité množství sójových semen „Komitétu pro státní podporu pěstování léčivých rostlin v Rakousku", aby byly založeny pokusy s jejím pěstováním. V roce 1916 se do pokusů se sójou zapojil také František Chmelař (1891- 1971), který nejprve působil na pražské technice, od roku 1927 pak jako profesor pěstování rostlin na tehdejší Vysoké škole zemědělské v Brně (1937-1938 rektor), kde vyučoval až do padesátých let. F. Chmelař byl nejen pokusník, ale i šlechtitel, odborník na testování osiva a určování odrůd. Vyšlechtil sóju Chmelařova žlutá SVA 1, SVA 5, Chmelařova hnědá. Sóju považoval za velmi slibnou plodinu. Patří podle něj mezi nejcennější luskoviny a olejniny. Případný nižší výnos sóji oproti tradičním luskovinám a olejninám plně vyváží vyšší obsah bílkovin a oleje v semenech. Pěstování sóji na semeno by podle něj bylo možné i u nás, tam, kde se daří pěstovat kukuřici na zrno; podmínkou je získání vhodných odrůd. Kromě toho ale doporučuje i pěstování sóji zahradnickým způsobem pro zelené lusky, vhodné zejména pro diabetiky a vegetariány.
I přes všechny propagační snahy se sója ani za první republiky nestala šířeji pěstovanou plodinou, občas byla vzhledem ke svým nárokům a nejistotě ve výnosech hanlivě označována jako skleníková plodina. Větší zájem o pěstování sóji přichází až ve druhé polovině 30. let, v souvislosti s regulací zemědělství a se snahou o větší soběstačnost. V celém Československu vzrostly plochy na více než 600 ha. Druhá světová válka přináší opět problémy s potravinami a znovu se ukazuje důležitost sóji v lidské výživě, její plochy ale výrazněji nerostly, protože byl kladen důraz na pěstování klasických plodin, které poskytovaly vyšší a stabilnější výnosy, které bylo možné v době války i lépe zpeněžit. Ve druhé polovině 40. let se i pod vlivem úspěchů s pěstováním sóji v tehdejším Sovětském svazu a zemích jihovýchodní Evropy plochy sóji v Československu navýšily až na rekordních 2631 ha v roce 1949. Následně se ale opět snižovaly, takže koncem 50. a počátkem 60. let se plochy pohybovaly kolem 350 ha a bylo opět třeba pěstování sóji propagovat. Z původní velmi pestré odrůdové skladby byla v tehdejším Československu povolena jen jediná odrůda, a to Hodonínská žlutá. V roce 1957 byla povolena k pěstování odrůda Kroměřížská žlutá, která se na deset let stala jedinou u nás na zrno pěstovanou odrůdou. Byla vyšlechtěna z německé odrůdy Dieckmanova Heimkraft. Byla to odrůda raná, s pevnou lodyhou, opadavým listem, s pevnějším uzávěrem lusků. Pro sklizeň na zelenou hmotu nebyla pro nižší olistění příliš vhodná, pro tyto účely se šlechtily pozdnější vyšší odrůdy s rychlým počátečním růstem. Průměrné výnosy sóji v této době kolísaly v rozpětí 6-12 q/ha, při dobré agrotechnice se v kukuřičném výrobním typu dosahovalo 15-20 q/ha zrna a 20-30 q slámy. Sója neměla v rámci pěstovaných plodin trvalé místo. Počítalo se ale s tím, že v budoucnu může sója podstatně ovlivnit řešení bílkovinné problematiky. Proto se předpokládalo její rozšíření, zejména v kukuřičném výrobním typu, a to v čistých kulturách a v dvojkultuře s kukuřicí.
V 80. letech byla sója charakterizována jako naše nejméně významná luskovina, i když všestranně užitková. V roce 1980 se sója v ČSSR pěstovala na 930 ha, z toho v České socialistické republice jen na 4 ha, v následujícím roce jen na 2 ha s výnosem 0,4 t/ha. Průměrné výnosy v Československu v té době byly 0,8-1,2 t/ha, při dobré agrotechnice v kukuřičném výrobním typu 1,5-2 t/ha. V ČSSR byly na začátku 80. let tři uznané odrůdy: Amurská 310 (1980), Dunajka (1975) a ISZ 10 (1978). V 90. letech byl nárůst ploch sóji ještě výraznější, z 6700 ha v roce 1990 na 11 600 ha v roce 1992. V tomto období se v některých letech i na území ČR pohybovaly plochy od 1600 ha (1990) po 4000 ha (1992). Rok 1992 byl ale pro sóju velmi nepříznivý, s výnosem pod 1 t/ha, a plochy následně silně poklesly. Tyto nízké úrovně osevních ploch platily pro samostatnou Českou republiku po celý zbytek 90. let, kdy kolísaly mezi 725 ha (1993) až k pouhým 249 ha (1997). Tehdy pěstované odrůdy nepřinášely oproti minulosti žádné výraznější zlepšení vlastností sóji pro naše podmínky. Koncem 90. let se ale toto vše výrazně zrněnilo s příchodem tzv. kanadských odrůd sóji. Jednalo se o odrůdy firmy Semences Prograin z kanadského Québecu, které se oproti dosavadním odrůdám vyznačovaly mnohem lepší adaptací na naši zeměpisnou šířku, klimatické podmínky a délku dne. Plocha sóji od roku 2000 již nikdy nepoklesla pod 1000 ha, od roku 2015 se drží nad 10 000 ha se zatím rekordní plochou 28 540 ha v roce 2022. Pro podmínky ČR je registrováno a ověřeno 22 odrůd. Sója se stala významnou plodinou nejen pro nejteplejší oblasti jižní Moravy, ale i pro řepařskou výrobní oblast celé ČR a proniká kromě nížin i do středních nadmořských výšek. Výnosy nejlepších odrůd v dobrých ročnících překračují 4 t/ha.
Více informací se můžete dočíst v časopise Úroda č. 9 a 10, 2023