Na její přijetí vyvíjela tlak zejména Francie. Všichni zakládající členové Evropského hospodářského společenství měli ve skutečnosti v oblasti zemědělství i některé shodné zájmy. Jejich hlavním záměrem bylo rozvíjet zemědělskou výrobu, aby si zajistili potravinovou soběstačnost a odlehčili deficitům svých obchodních bilancí. Evropské zemědělství bylo velmi rozdílné a v mnoha oblastech se vhodně doplňovalo.
Dohoda o detailním fungování Společné zemědělské politiky byla sysifovským úkolem. Smlouva neobsahuje konkrétní ustanovení o tom, jak bude zemědělství v Evropském hospodářském společenství podporováno. Byl stanoven pouze cíl, základní principy a časový rámec, kdy měl být celý systém vytvořen. Článek 39 (nyní článek 33 konsolidované verze) definoval pět základních cílů, které by měla Společná zemědělská politika zachovávat, a mezi něž patří:

 

• zvýšení produktivity zemědělství

• zajištění odpovídající životní úroveň zemědělské komunity

• stabilizace trhů

• zajištění plynulého zásobování

• zajištění dodávek spotřebitelům za rozumné ceny

Některé z těchto cílů byly vzájemně obtížně slučitelné, odrážejí však jasně vůli tvůrců smlouvy: vybudovat moderní a soběstačné zemědělství s regulovaným trhem zajišťujícím stabilitu cen potravin a příjmů farmářů. Pro jejich splnění smlouva zmiňovala i dva nástroje. Počítalo se s vytvořením společných organizací trhu pro jednotlivé zemědělské komodity a se založením jednoho nebo více finančních fondů. 
Když na počátku 80. let představitelé Evropského společenství srovnali cíle Římské smlouvy a dosažený stav zemědělství, pocítili jisté zadostiučinění. Evropské zemědělství prošlo razantní modernizací. Přestože jeho podíl na celkovém HDP výrazně klesl a sektor opustily milióny osob, došlo k výraznému zvýšení produktivity, které překonalo všechna očekávání. Díky politice intenzivního hnojení zemědělské půdy bylo dosaženo vysokých výnosů v rostlinné výrobě, racionální organizace chovu dobytka zlepšila hospodářskou užitkovost zvířat.

Modernizace však nebyla řízena pouze trhem, ale také silnou intervencí veřejných prostředků. Ty zaručily zemědělcům, že jejich příjmy nevykazovaly prudké výkyvy v závislosti na situaci na trhu, ale získaly jistou stabilitu díky centrálně stanoveným intervenčním cenám. Zatímco v padesátých letech bylo společenství jako celek závislé na dovozu klíčových zemědělských produktů, jako např. obilniny, situace se od 80. let začala silně měnit. Přispěly k tomu i dvě vlny rozšiřování společenství v 70. a 80. letech. Další rozšíření společenství se v roce 1986 týkalo Španělska a Portugalska a znamenalo vytvoření nové rovnováhy s větším podílem typicky jižních produktů.
Z hlediska Římské smlouvy šlo o jednoznačné úspěchy, z pohledu daňového poplatníka se však úspěch Společné zemědělské politiky jevil v mnohem černějších barvách. Právě v roce 1980 dosáhl podíl společné zemědělské politiky 72,3 % všech výdajů rozpočtu. Rostoucí finanční nenasytnost Společné zemědělské politiky se stala předmětem oprávněné kritiky a problémem, jehož řešení začalo zabírat stále více času na evropských schůzkách.

Společná zemědělská politika se do určité míry úspěšně vyrovnala se svými původními úkoly: zajistit vysokou produktivitu v zemědělském sektoru a zajistit tak bezpečné zásobování potravinami. Hlavní cíle společné zemědělské politiky se však netýkají pouze ekonomické roviny, ale také oblasti sociální a politické - sociální rovinu představovala především snaha o zlepšení životní úrovně obyvatelstva pracujícího v zemědělství žijícího ve venkovských oblastech. Politické cíle definovaly stabilizaci trhů a vytvoření podmínek pro zásobování zemědělskými komoditami. Evropská zemědělská integrace je založena na třech základních principech společné zemědělské politiky:

• princip jednotného trhu, který představuje volný pohyb zemědělských produktů mezi jednotlivými členskými státy

• princip preference Společenství zahrnuje přednost odbytu ze společného trhu produktům vyrobeným v členských zemích

• princip finanční solidarity představuje financování zemědělské politiky členskými státy, tedy ze společného rozpočtu

Výrazně byl snížen počet zaměstnanců v zemědělském sektoru, došlo také ke snížení jejich podílu na zaměstnanosti a snížení podílu zemědělství na tvorbě HDP země. Pokles zaměstnanosti přinesl zvýšení produktivity práce, avšak výše mezd v sektoru tomuto stavu neodpovídala. Transformace českého zemědělství způsobila mj. zhoršení pozice a podmínek zemědělců. Vzrostly náklady na produkci, které převyšovaly ceny produktů. Velkým problémem byla nízká ochrana tuzemských zemědělců před levnými subvencovanými dovozy z Evropské unie. Dovozní cla na zemědělské výrobky byla nižší než sazby v Evropské unii a neexistovala dostačující podpora pro export českých zemědělských výrobků. Předvstupní období České republiky do EU bylo pro české zemědělství komplikované.
Společná zemědělská politika EU je zaměřena nejen na produkci zemědělských produktů, ale má komplexnější cíle týkající se udržitelného rozvoje, kulturních dědictví a rozvoje venkovských regionů. V tomto ohledu se nejvíce lišila česká zemědělská politika v 90. letech od společné zemědělské politiky EU. České zemědělství se v tomto období primárně zaměřovalo na produkci. Hlavními problémy českého zemědělství byly: nízké hektarové výnosy a malá užitkovost zvířat, technická a technologická zaostalost, špatný management zemědělských procesů, nízká motivace zaměstnanců v zemědělství, nedostatečná tvorba zdrojů působících na omezování vstupů, nestabilní legislativa pro zemědělské podnikání, nízká ochrana vnitřního trhu před ostatními zeměmi a malé podpory pro zemědělce v porovnání s dalšími zeměmi.

V českém zemědělství lze však najít také silné momenty. Jedná se o relativně vysokou koncentraci zemědělské výroby, která umožňovala specializaci, lepší využití techniky a kvalifikovaných pracovních sil. Důležitým faktorem jsou nižší ceny půdy i pracovní síly. Česká republika se před vstupem vyznačovala rovněž důležitým rysem struktury ekonomiky. Ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi se vyznačovala a stále vyznačuje nižším podílem zemědělství na zaměstnanosti i na tvorbě HDP. Např. v roce 2009 bylo v českém zemědělství zaměstnáno 166 tisíc zaměstnanců, což představovalo pouze 3,3% podíl na zaměstnanosti. Vývoj zemědělství po vstupu České republiky do Evropské unie byl ovlivněn resortní politikou Ministerstva zemědělství, která byla uplatňována v souladu s Koncepcí agrární politiky pro období před vstupem do Evropské unie. Úroveň celkových podpor pro zemědělský sektor byla zvýšena (v období na 23 %), stále však nedosahovala průměrných hodnot ve členských zemích Evropské unie (35 %).

Zdroj: https://docplayer.cz